Holota se nažrala v Dětenicích
Sobota 20. června, velitelský čas 14:45. Chčije a chčije, řekl by děda Komárek. A chcalo věru zdatně. Alespoň u nás pod Blaníkem. Nu což, my jsme dešti unikli. Členové našeho spolku spolu s několika dalšími nadšenci umístili své šunky na sedačky nezvykle pohodlného autobusu a vydali se vstříc do Dětenic, do zámeckého areálu s proslulou středověkou krčmou, kde se o Vašem pití nebojí mluvit jako o chcankách staré opice. Kola autobusu se odpíchla od načeradeckého náměstí a ve Vlašimi, kde déšť vystřídalo sluníčko, jsme nabrali zbylou část naší skvadry, která také s napětím očekávala, jak na nás v cílové stanici dýchne středověká atmosféra.
17:15 středoevropského času. Příjezd do Dětenic. Museli jsme uvést do provozu jízdou ztuhlé hnáty a vydat se vstříc zámeckému areálu. V půl šesté měla zájemce čekat prohlídka pivovaru, v šest prohlídka zámku a od sedmi žranice a středověký program v místní krčmě. Ale to bychom předbíhali. Nejdříve jsme se museli vypořádat s velice "mile" vyhlížející paní pokladní. Její vstřícnost přímo vybízela k osvojení si některých středověkých mučících metod. Přinejmenším by stačilo prošpikovat jí její pozadí vidlemi. Bod, šťouch, pích - to by ji snad donutilo k akci. Ale nebuďme zlí, mohla být přepracovaná nebo si prostě jen nevěděla rady s novým počítačovým programem, se kterým se právě učila pracovat.
Pravda je, že za dobu, kdy jsme čekali na vydání vstupenek, by většina z nás stihla najít ve skříni bájnou Narnii, ale ta naše chamraď ochotnická se nakonec dočkala a mohla si prohlédnout nevelký zámecký pivovar a ochutnat vzorek umění dětenických sládků. Od paní průvodkyně, která zřejmě měla stejně jako pokladní nějakou krizi a zjevně se při výkladu nudila, jsme se dozvěděli, že pivo se zde vaří podle receptu z 18. století, pokochali jsme se interiéry sladovny, bednárny, varny, laboratoře, chmelnice... Neuplynula ani půlhodinka a prohlídka pivovaru skončila. Hrstka účastníků zájezdu se ještě vydala na prohlídku zámku, ostatní hladovci zamířili do krčmy, aby si ze žrádelníku vybrali, jaké to chcanky chlastati budou a jakým že to žrádlem si bachory nacpati hodlají.
Návštěvníci zámku nelitovali. Naopak, do potemnělé krčmy přišli s rozzářenými úsměvy. V zámku totiž neviděli jen interiér, ale setkali se tam i s několika historickými či bájnými postavami.
V obrovitánské krčmě středověk opravdu žil, a to i přesto, že ne zcela všechno (zejména okostýmování obsluhy a některé architektonické prvky) středověku věrně odpovídalo. Dosyta jsme se nažrali, mozek opili nefiltrovaným pivem a čučeli na okolní dění. Kdo podle recenzí očekával vulgálrní středověkou mluvu obsluhy, byl možná zklamán - kytkožrout, cácora, chlastat, žrát, bílý chcanky, hovado, tmavý chcanky, nevotravuj, ňákej problém - to byly mnohdy tragikomické pokusy o opravdu jadrné vyjadřování. Cítil-li někdo ochuzení a zklamání, vynahradil mu to bohatý středověký program - inkvizice, poprava oběšením, šermířský souboj, otravný žebrák, živá středověká hudba, tanečnice, uřvaná nána se vzhledem zombíka ("Ty špíno zjizvená, tleskej! Tleskéééj!"), úsměvné a hlavně "velmi umělecké" hraní na valchu (samozřejmě za doprovodu "krásného" textu: "Jabkááá, hruškýýý") a v neposlední řadě doslova ohnivzdorný fakír...
Každý z Dětenic odjížděl s nějakým zážitkem - někoho na zámku oženili, někoho se snažila sbalit zombie slečna, někdo skočil na špek obsluze, která tvrdila, že každá poctivá selka si močůvku nosí domů, ale když je tak slabá a nedokáže svůj močák udržet, ať se vychčije venku...
A mohlo se jet zpět do podblanických luhů a hájů. Nikoho neupálili jako čarodějnici, nikoho neprobodli mečem, nikoho neuvěznili, takže jsme dorazili v plném, vlastně nadměrném, počtu - někdo si s sebou z Dětenic přivezl chlupatou kamarádku. A byla noc. A hezky se nám spalo...
Za Ochotnický spolek Blaník Načeradec žoužel bídná Kateřina Dudová