Nový překlad Ženitby: Degustace právě teď a zdarma

    Dohrává se bujará komedie Kurz efektivního rodičovství a začínají přípravy na další dva kusy - na francouzskou komedii z pasáckého prostředí Monsieur Amédée a na jedno z nejvýznamnějších děl světové dramatiky, Ženitbu N. V. Gogola. A právě Ženitbu budeme hrát podle nového překladu jedné z členek našeho spolku. V současnosti je přeloženo skoro jedenáct výstupů. Vy můžete zdegustovat překlad osmého výstupu:

PODKOLESIN: Á, zdravím, vítej, Tekličko Ivanovno! Tak co? Jak to vypadá? Vezmi si židli, posaď se a povídej. No, tak jak? Jak se jmenuje: Melánie?...

TEKLA: Agáta Tichonovna.

PODKOLESIN: Aha, aha, Agáta Tichonovna. Ale určitě je to nějaká čtyřicetiletá panna, co?

TEKLA: Ale kdepak, to teda ne! Řikám vám – jestli se s ní voženíte, nemine dne, kdy byste mě do nebe nevychvaloval. Do smrti smrťoucí mi budete vděčnej.

PODKOLESIN: Přestaň plácat, Teklo Ivanovno.

TEKLA: Plácat? Na to už jsem stará.

PODKOLESIN: A co věno? Jen mi o něm ještě řekni.

TEKLA: Takže věno: kamenný dům v Moskevské čtvrti, jednopatrovej, prachy se do něj jen hrnou, a to je jistě uspokojující. Jeden hokynář platí sedumset za krámek. Pivní sklípek taky láká velkou společnost. Dvě dřevěný přístavby – jedna úplně celá dřevěná, druhá s podezdívkou. Každá z nich sype čtyři sta rublů. Patří k tomu eště zahrada ve Vyborgské čtvrti; už třetí rok si ji tam najímá jeden zelinář, takovej střízlivej chlapík, nikdy nevezme chlast do huby, a tři syny už má, dva voženil a třetí, ten je ještě mladej, tak ať si prej ještě posedí v krámě, aby zboží rychlejc vodsejpalo pryč z krámu. Jsem starej, říká, tak ať si syn ještě zůstane v krámě, aby šly obchody lépe.

PODKOLESIN: No dobře, ale co její vzhled?

TEKLA: Jako vobrázek! Bílá, růžolící, holka krev a mlíko, takový cukrátko, že se to vypovědět nedá. Určitě budete spokojenej. Kdo vám přijde do cesty, tomu budete vykládat – ach, ta Tekla Ivanovna, ta má na to čuch.

PODKOLESIN: Ale vždyť to vidíš, nemá titul. Není ani dcerou důstojníka.

TEKLA: Její táta byl vobchodník třetího svazu. To je fakt. A dcerka? Tak za tu by se nemusel stydět ani generál. O nějakým kupci nechce ani slyšet. Řekla mi, že ať je její manžel jakejkoliv, klidně i šereda, musí bejt urozenej. No, takhle delikátně mluví! A když si v neděli voblíkne hedvábný šaty – mlask, na mou tě duchu, doslova šustí. Hotová kněžna!

PODKOLESIN: Právě proto jsem se ptal; já, vládní rada, si nemůžu vzít jen tak nějakou. Chápeš…

TEKLA: Ale to je jasný, že chápu. Už jsme tam měli i vládního radu, ale vodmítli jsme ho, ňák se nám nepozdával. Taková divná nátura to byl – cokoliv z huby vypustil, byla to lež, a přitom to byl takovej fešák. No jo, co se dá dělat, má to shůry dáno. Von sám vlastně ani lhát nechce, ale nemůže si pomoct. To je holt vůle boží.

PODKOLESIN: A kromě této máš ještě nějakou?

TEKLA: Jakou další bys ještě chtěl? Tahleta je ze všech nejlepší.

PODKOLESIN: Doopravdy nejlepší?

TEKLA: I kdybys svět křížem krážem přešel, takovou nenajdeš.

PODKOLESIN: Tak já o tom popřemýšlím, Tekličko. Přijď pozítří. Vždyť víš, zase si spolu takto… - já si lehnu a ty mi to budeš vyprávět…

TEKLA: Pro smilování boží! Už sem chodím tři měsíce a nemůžeme se pohnout z místa. Pořád jenom v županu a s fajfkou v hubě.

PODKOLESIN: A ty si zřejmě myslíš, že ženitba je to samé jako: „Hej, Štěpáne, podej mi holínky!“ Nazout se do nich a jít? Co? To se musí rozvážit, prohlédnout ze všech stran.

TEKLA: No, tak co s tebou! Chceš si to prohlídnout, tak prohlížej. Vod toho je zboží, aby si ho lidi pořádně prohlídli. Nech si přinýst kaftan, a hned teď, máme štěstí, že je dopoledne, můžeme jít.

PODKOLESIN: Hned? Podívej se na ten nečas tam venku. Co když vylezu a chytne mě slejvák?

TEKLA: Kadíš si na vlastní hlavu! Hele, vždyť začínáš šedivět, za chvíli tě budeme moct vodepsat ze seznamu vhodnejch na ženění. No a co, že jsi vládní rada! My najdeme takový ženichy, že po tobě ani pes neštěkne.

PODKOLESIN: Co to meleš za hlouposti? Jak tě napadlo tvrdit, že mám šediny? To mi je tedy ukaž. Kde jsou? (Naklání se k ní hlavou)

TEKLA: Bodejť by člověk nešedivěl. Jen se na sebe podívej! Tahle se mu nelíbí, tamta jakbysmet. Ale co, vždyť já mám ještě jednoho kapitána, tomu ty nesaháš ani po kotníky, ten by hlasem roztočil mlejnský kolo, slouží u dělostřelectva.

PODKOLESIN: Co ty si nevymyslíš, podívám se do zrcadla – prý šediny. Hej, Štěpáne, přines mi zrcadlo! Nebo ne, dojdu si pro něj sám. Co bude dál? Bůh mě ochraňuj. To je horší než neštovice. (Odchází do druhého pokoje)