VERONIKA URBANCOVÁ

    Poctivá studentka, náruživá divadelnice, milovnice volleyballu. Jejím životním pohonem je humor. Ráda si zdravě zablázní a neváhá si ze sebe udělat legraci. Prostě správně praštěná holka!

 

Dnešní interview odpálí otázka, kterou Ti poslal Jindra Forejt: Proč hraješ divadlo a co Tě na něm tak fascinuje?

    Začalo to tím, že jsem jako malá chodila do dramaťáku. Po základní škole jsem v něm kvůli studiu na střední nepokračovala. Později jsem se chtěla upíchnout někam jinam, pokud možno k dospělým hercům, do nějakého ochotnického spolku. A to se mi poštěstilo. Přes mou sestru a přes paní Marii Čálkovou jsem se dostala k Vám do Načeradce.

    A co mě fascinuje? Nemůžu stejným způsobem mluvit o všech divadelních hrách, protože hra, kterou momentálně dohráváme, mě moc nenaplňuje, ale to se stává. Jinak miluju, když se můžu převtělit do někoho jiného. A dělat srandu, to mě baví.

 

Chodila jsi do literárně-dramatického oboru ve Vlašimi. Jak ses k tomu dostala? Z vlastního popudu, nebo Tě tam někdo přihlásil?

    To už si moc nepamatuju, ale pravděpodobně to bylo asi tak, že maminka nechtěla, abych seděla jenom doma na zadku a měla nějakou zálibu. Tak mě přihlásila do dramaťáku k panu Povolnému a můj první kroužek byl na světě.

 

Na jakou roli ze zuškovských dob nejraději vzpomínáš?

    Havrane z kamene. Tam jsem si střihla čarodějnici, dokonce tu hlavní. To mě bavilo moc. Byla to záporná role, užívala jsem si ji opravdu hodně.

 

Co všechno jste museli absolvovat, aby došlo ke zlepšení hereckého výkonu? Vzpomeneš si na nějaké průpravné hry a cvičení?

    Hodně jsme pracovali s básničkami. Dělali jsme hlasová a mluvní cvičení, pohrávali jsme si i s jednotli-vými větami, hráli jsme si s intonací, s gradací, s výra-zem. Na víc si asi nevzpomenu.

 

Ovlivňuje Tě něco z toho dodnes?

    O tom není pochyb! Pan učitel Povolný nás vlastně vychovával. Snažil se, abychom uměli vystupovat, abychom se učili jednat s lidmi, abychom zlepšili svoje komunikační schopnosti a nejednali například příliš agresivně.

    Při poslední hře jsme se toho naučili asi nejvíc. A nejenom z divadelního hlediska. Hráli jsme hru Allie /Alma, což byla holka s rozdvojenou osobností. Takže jsme nejdřív zkoumali, co to vlastně znamená mít rozdvojenou osobnost, abychom pochopili její jednání v momentech, kdy ukazuje svoji světlou stránku osobnosti a kdy tu temnou. Zabývali jsme se osobností celkově.

 

Momentálně s ochotníky připravuješ už třetí hru, tudíž jsi zažila už několik režijních přístupů. Mohla bys z toho vyjít a zobecnit nám, co Ti od režiséra nejvíce pomáhá k pochopení role, situace, k vybičování k co nejlepšímu výkonu?

    Když mě nebaví konkrétní hra sama o sobě, tak mi nepomůže nic. Ale jinak mě motivuje pochvala, ale nemyslím tím pochlebování, prostě podporující pochvala.

 

Chtěla by sis někdy vyzkoušet režírovat soubor dospělých?

    Člověče, asi ne. I když… Ne, asi ne. Já si to radši užívám na jevišti přímo v akci.

    Ale nevylučuju, že by se to někdy v budoucnu nemohlo stát. Jenomže teď jsem ve fázi, kdy mám pocit, že musím nasbírat nějaké zkušenosti. Teď bych hercům neměla co předat, co je naučit.

 

V současnosti studuješ komedii Monsieur Amédée. Přibliž nám prosím, jak pokračují zkoušky a kam až jste stihli dospět.

    Naše přípravy už jsou skoro na konci. Zbývají nám detaily, jako jsou kulisy, některé kostýmy a rekvizity. A samozřejmě dobrušujeme textově problematická místa. A celkový dojem? Zdá se mi, že jsme na dobré cestě. Moc se těším, až to vypukne.

 

Děkuji, to by bylo k divadelnímu umění vše. Nyní bych chtěla přejít k jiné záležitosti. Ty studuješ Obchodní akademii ve Vlašimi. Jaký obor?

    Zahraniční obchod a mediální komunikace.

 

K něčemu takovému jsi inklinovala odjakživa, nebo to prostě najednou přišlo, když jste se museli rozhodnout?

    Abych pravdu řekla, jednu dobu jsem si pohrávala s policejní akademií, ale to mě pustilo.

    Vždycky jsem chtěla pryč, někam na internát, pryč od rodičů. Ve finále jsem skončila na obchodce. A jsem za to strašně ráda. Mám školu přímo v místě, můžu docházet pěšky, a když je nějaký problém, jde to řešit snáz.

    Ale že by mě ekonomika nějak bavila, to se říct nedá.

 

Dávají Vám ve škole prostor pro Vaše koníčky? Je tam možnost hrát divadlo?

    Vůbec. Nebo takhle – ta škola se vždycky něčeho chytne, je to obrovský boom, snaží se to všude protlačit, ale nemá to smysl. Lidi se na to třeba jednou dvakrát podívají, ale pak to vymizí do ztracena a každý si zas jede tu svou.

    Akorát nedávno vznikl takový projekt s cílem nalákat další prváky. Takže Pavel Hejný se spolužačkou Karolínou Uhlichovou a s paní učitelkou Blankou Havlíčkovou vymysleli projekt, který by měl nalákat budoucí studenty. Vzniklo video, jehož ústřední postavou je František, díky kterému se diváci seznamují se školou. Je to uděláno zábavnou formou.

    Takže to byla vlastně jediná ukázka nějakého rádoby hereckého projevu.

 

Ty sis v tomto jmenovaném videu střihla hlavní roli Františka. Viděla jsem ho a musím říct, že je vidět, že sis to hodně užívala.

    To nepopírám, ale víc jsem si Františka užila při jeho vzniku. Veřejnosti se poprvé ukázal na vánoční akademii, kterou naše škola každoročně pořádá.     Vymyslela jsem o něm takovou delší scénku a ostatní mi roli Františka přiřkli, když jsem si ho vymyslela. V tom jsem si opravdu libovala! Jak jde o srandu, je to moje!

    A na základě toho se František dostal i do videa. Také jsem si to užívala, ale už to nebylo tolik.

 

Je to stále k vidění na internetu?

    Pořád. Najdete to na youtube.com pod názvem Školní video OA Vlašim.

 

 Co kromě školy a divadla momentálně zaplňuje Tvůj život?

    Mým velkým koníčkem je volleyball, ale jelikož mám před maturitou, soustředím se hlavně na školu. Loni mě chytil i dodgeball, ale to je, stejně jako volleyball, také spíš nárazovka.

    Také chodím do práce, takže žiju kolotočem škola, práce, divadlo.

 

Máš nějaký sen?

    Sen? To nemám. Nějaké vidiny do budoucna si tedy tvořím, ale…

 

Tak povídej! Na to jsem se Tě také chtěla zeptat.

    Určitě chci odjet z České republiky. Rozhoduju se, jestli pojedu na nějaký au-pair pobyt, jestli tam budu pracovat, případně studovat.

    Prioritou je pro mě studium, ale pokud možno v zahraničí. Ještě se ale musím rozhodnout, jakým směrem ho zaměřit. A když nevyjde studium, zkusím práci.

    Chtěla bych cestovat, poznávat svět, proto to zahraničí. A pak se sem vrátím a rozhodnu se, jestli zůstanu v Čechách nebo za hranicemi. Ale spíš to vidím na tu druhou možnost. Nechci být zaprdlá někde ve Vlašimi. Zahraničí mě prostě láká, ale uvidíme…

    A je to…

PETRA

BARTONÍČKOVÁ

a odpoví na Verčinu otázku: Oslovil Tě někdy někdo s nabídkou profesionální divadelní dráhy?

 

Novinová verze je zde.