Oslava načeradeckého divadelnictví se nesla v duchu příjemných setkání, smíchu a dojetí

    Oslava načeradeckého divadelnictví se nesla v duchu příjemných setkání, smíchu a dojetí 28. září 2019 je za námi a s ním i oslavy významného divadelního jubilea. 170 let od založení ochotnického spolku a 400 let lidového divadla v Načeradci si bývalí i současní členové spolku a diváci připomněli vskutku velkolepě. 

    Celá ta sláva byla odstartována po několikaměsíčních přípravách výstavou o historii načeradeckého divadelního spolku, který se v kontextu s ostatními spolky z českých zemí řadí k těm činnostně nejvytrvalejším. Vždy se mu totiž podařilo, když musel ukončit nebo přerušit činnost (několikrát z politických důvodů), vstát z popela jako pták Fénix a v plné síle probouzet další postavy a hry k životu. 

    Výstavou by se však návštěvníci nemohli kochat nebýt materiálů, které se na ni nejdříve musely nashromáždit. S textovou částí nebyl tak velký problém, protože historii podblanických ochotnických spolků jsem po archivech studovala už před lety, ale obrazového materiálu bylo pomálu. Nakonec však jejich množství narostlo, a to zejména díky Jindřichu Forejtovi, Michaele Vlasákové a Zuzaně Píšové. Dík patří také Kristýně Novákové – těžko říct, zda by bez její pomoci byla výstava nainstalována včas. 

    A teď už k samotnému průběhu výstavy. Nejprve se na ni trousily malé hrstky lidí, které se stále zvětšovaly a zvětšovaly s tím, jak se blížila premiéra pohádky, až byl sál místní základní školy naplněný k prasknutí. Nakonec se musela přidat ještě nějaká místa k sezení, aby se všech více než 250 návštěvníků mohlo pohodlně usadit. 

    Dospělé návštěvníky zřejmě nejvíce zaujaly historické fotografie z divadelního života, děti pak vládly fotokoutku, kde se podle všeho největší oblibě těšily paruky. Nejkrásnější na tom všem bylo pozorovat, jak lidé na fotkách poznávají své známé a jak se v některých probouzely nostalgické vzpomínky. A když se náhodou setkali starší divadelní pamětníci, kteří společně vzpomínali na uplynulé časy, nebo sem tam něco povyprávěli mladším zvědavým uším, dostala tato setkání ještě další rozměr, který lze jen těžko slovy popsat. Už tady se totiž začal objevovat emoční a energetický náboj, který se v průběhu večera jen stupňoval. 

    Po výstavě přišla na řadu očekávaná premiéra pohádky O ševci Ondrovi a komtesce Julince. Na své si tedy konečně přišli i dětští diváci. Pro ně nejsme zvyklí hrát. Děti jsou nejupřímnější diváci, své pocity dávají najevo hned při představení, jejich reakce jsou spontánní. Proto v některých z nás klíčily obavy, zda nás přijmou, a značně se nám ulevilo, když nám došlo, že pohádku přijímají pozitivně, ba co víc, někteří ji přímo hltají. Děti, ty malé i dospělé, se neustále smály, každá věková kategorie si našla to své. Potlesky na otevřené scéně, bouřlivé ovace na závěr – na to se nedá zapomenout. To dobíjí energii lépe než slavné duracellky… Za to všem divákům jménem celého souboru děkuji. 

    A jako režisérka pohádky bych chtěla poděkovat i všem, kteří se na ní podíleli. Kristýně Novákové, Jindřichu Forejtovi a Adamu Borkovcovi za nemalou výpomoc při vytváření kulis. Marii Huderové za upletení punčoch do pohádky. Mistrům zvuku a světel, protože odvedli skvělou práci – sedělo to přesně, jak mělo. Hercům, poněvadž se do rolí opřeli celou svou bytostí, a tak se pohádka díky nim stala pořádně šťavnatým kouskem, který nechcete přestat žvýkat. 

    Po pohádce přišla chvíle Ch! Udílení Blanické Thálie za celoživotní přínos divadlu. Vzduch by se dal krájet. Atmosféru charakterizovala směsice pocitů a emocí: těšení, radost, pokora, úcta, nadšení, vděčnost, upřímnost, stesk, dojetí… To všechno ale mezi jevištěm a hledištěm proudilo v pozitivním duchu. Každý, i děti, prokázal všem oceněným obrovskou úctu. Po pravdě řečeno, bylo to tak silné, že mi při udílení cen dal hlas málem výpověď. Ale ustál to. 

    A kdože Blanickou Thálii získal? Dvanáct osobností, díky nimž divadelní múza z Načeradce stále nezmizela. In memoriam byli oceněni: dlouholetý režisér a milovník divadelní historie Jiří Kulich, dlouholetý režisér a další z načeradeckých divadelních bardů Jaromír Zeman a dva zástupci v divadle nepostradatelného, ale očím diváka málo viditelného zaměření z oblasti techniky, kulis a nápovědy – Josef Bejbl a Ladislav Löbl. Děkujeme za všechno, pánové a jejich rodiny! 

    Další Blanické Thálie si přišli vyzvednout také zástupci mistrovství techniky, světel a zvuku: nejstarší účastník Stanislav Neuman, jemuž se znovu omlouvám za přejmenování na Bohuslava, a současní technici Vilém Čálek a Jaroslav Heřmánek. Máte s námi pevné nervy, hoši! 

    Další ocenění spadají do kategorie režisérů, předsedů či manažerů (domlouvání výjezdů a akcí, koordinace veškerého divadelního chodu), vedoucích či spolupracovníků dětského divadla. Jsou to Marie Čálková a Antonín Charvát. Kolikrát se jim asi stal případ z jednoho divadelního citátu, že „režisér je v divadle bohem, ale herci jsou bohužel ateisté“? 

    Nemluvě o tom, co všechno zažily nápovědy a inspicientky a další nositelky Blanické Thálie Eva Fůssová a Marie Trojanová! Ukřičet se mohly, ale i přes jejich snahu hodit slovní záchranné lano, se najednou na jevišti začala odehrávat zcela jiná hra… 

    O neplánovaných improvizovaných hrách ve hře by mohl další oceněný vyprávět hodiny. Neuplyne dlouho a v divadle bude téměř padesát let. Herec, spolurežisér, výrobce kulis, spoluorganizátor kulturních akcí a sedmnácti bálů, poctivý dříč. Kdo to je? Jindřich Forejt! Poslední z laureátů Blanické Thálie se dočkal ještě jednoho ocenění. Přímo z Ministerstva kultury České republiky! Ministr kultury PhDr. Lubomír Zaorálek mu v děkovném dopise vyjadřuje čest za to, že se Jindra po dlouhá desetiletí významně podílí na obohacování kultury a společenského života na Podblanicku. Milé překvapení to bylo pro všechny, natož pro samotného Jindru. Standing ovation tento okamžik jenom umocnilo. Celý sál se zvedl, tleskal, radostně výskal a vzdal Jindrovi obrovský hold. A že si ho zaslouží! 

    To byla tečka za slavnostním večerem. Sladká a radostná. Všem divákům děkujeme za vytvoření nádherné atmosféry, za podporu, kterou divadelníkům vyjádřili. A u díků zůstaneme. Městysi Načeradec děkujeme za podporu spolku a za zapůjčení prostor pro přenesení výstavy, Základní a mateřské škole Načeradec za zázemí, nanošení židlí do sálu a zapůjčení výstavních stojanů, bývalým i současným členům za jejich obětavou divadelní práci, a díky patří také těm, kteří se na sobotním programu jakýmkoli způsobem podíleli. 

    Do historie načeradeckého divadla se výrazně zapsala další spousta osobností, ať už jsou to současní aktivní členové nebo ti, kteří už nehrají, ale v určité době se postarali o to, že divadlo z Načeradce nezmizelo (např. Ivana Kubecová). Takových lidí si nesmírně vážíme. A víte co? Za deset let budeme slavit 180. narozeniny, takže… další Blanické Thálie? 

    Ač jsem plna dojmů, je načase tento článek ukončit. Jednak aby Vás neuspal, jednak proto, že takové dojmy se na papír těžko přenášejí. A tak přišlo prasátko, na ocásku zvonec, povídání je konec… Za Ochotnický spolek Blaník Načeradec Kateřina Dudová